Léto a s ním období prázdnin bývá ve znamení tropických teplot, a tak je samozřejmé, že se snažíme vyhledávat alespoň trochu toho osvěžení u vody. Bohužel i v tak příjemnou chvíli se může stát, že během vteřiny se naše dítě začne topit.
Největší riziko tonutí je u malých dětí, které jsou bez dozoru v blízkosti různých zahradních bazénů nebo bazénků, případně jiných vodních ploch. Větší děti buď přecení své síly v době koupání, nebo nevnímají některá rizika, která s koupáním souvisí. Velkým nebezpečím jsou skoky do vody, zvláště v neznámých lokalitách.
První pomoc při tonutí
1. Tonoucí dítě je nutné co nejrychleji dostat z vody.
Zachránce však musí použít takový způsob, kterým by neohrozil sám sebe. Při přenosu dítěte z vody je v prvních okamžicích vhodné přenášet tonoucího tak, aby byla hlava níže než hrudník. Odstraňování vody z dýchacích cest jinak resuscitaci pouze oddálí.
2. Dítě uložíme na záda a zjišťujeme, zda dýchá.
Není-li tomu tak, zahajujeme bezprostřední resuscitaci.
3. Zjistíme, zda má dítě průchodné dýchací cesty.
Ty uvolníme záklonem hlavy a předsunutím dolní čelisti a tím otevření úst.
4. Pokud dítě nedýchá (což zjistíme během deseti vteřin sledování), současně vždy zjišťujeme, zda má zachovanou srdeční akci. Nejvhodnější je k tomu nahmatání pulsu na velkých tepnách, především tepnách krku nebo paže. Na tepnu přiložíme více prstů ruky, ne však palec, protože v tomto případě bychom mohli cítit puls vlastní. Je-li vše negativní, zahajujeme resuscitaci, tedy dýchání z úst do úst i kompresi (stlačování) hrudníku.
Jak postupovat při resuscitaci/umělém dýchání?
Způsob záchrany musí odpovídat věku postiženého. Jiný poměr vdechů a stlačení hrudníku budeme provádět u kojenců a zcela jiný pak u dospělého člověka.
Dýchání z úst do úst u kojenců
U kojenců vdechujeme vzduch pomalu současně do nosu i úst dítěte a sledujeme zvedání hrudníku. Hlavička dítěte musí být dále zakloněná, čelist předsunutá.
Dýchání z úst do úst u větších dětí
U větších dětí palcem a ukazovákem ruky stiskneme dítěti nos a pozvolna vdechujeme náš vzduch do úst dítěte. Poloha hlavy musí umožňovat proniknutí vzduchu do hrudníku, který se s naším dechem zvedá. Není-li tomu tak, je to většinou ve špatném záklonu hlavy, zapadáním jazyka a tím blokádou dýchacích cest. Hloubku vdechů řídíme podle věku dítěte a podle sledovaného zdvihání hrudníku.
Není-li hmatatelný puls, provádíme vždy i nepřímou masáž srdeční
Nepřímá srdeční masáž u kojenců
Masáž srdce provádíme špičkami dvou našich prstů, které vložíme doprostřed a trochu níže pod prsní bradavky.
Nepřímá srdeční masáž u větších dětí
Masáž srdce provádíme nejlépe hranou dlaně v dolní polovině hrudní kosti, u velkých dětí (obdobně jako u dospělých) dlaněmi obou našich rukou v dolní polovině hrudní kosti.
Při masáži srdeční stlačujeme hrudní kost tak, aby se prohnula alespoň do jedné třetiny hrudníku. Podle věku dítěte volíme systém poměru počtu vdechů ke kompresi (stlačení) hrudníku.
Jaký je správný poměr vdechů a stlačení hrudníku?
- Novorozenci - 1 vdech a 3 stlačení
- Kojenci a malé děti do 8 let věku - 2 vdechy a 30 stlačení
- Větší děti a dospělí - 2 vdechy a 30 stlačení
Při záchraně tonoucího je vždy lepší, jsou-li při resuscitaci alespoň dva zachránci. V takovém případě se totiž jeden může věnovat vdechování a druhý stlačování hrudníku.
Uložení do stabilizované polohy
Začne-li dítě spontánně dýchat, uložíme je do polohy na bok (tekutina z úst může sama vytékat), dolní končetiny má pokrčené v kolenou, hlavu má v záklonu. Dolní paži zapažíme, horní paži hřbetem ruky pod ústa. Této poloze se říká stabilizovaná.
Vždy voláme záchrannou službu, která pokračuje dál v resuscitaci a zajistí další transport dítěte do nejbližšího zdravotnického zařízení.
