Rozvíjíme řeč a komunikační schopnosti dítěte, II. díl: první slova

Dítě začíná kolem 12. měsíců věku rozumět obsahu sdělení, reaguje nejprve na melodii a později také na obsah řečeného. Často zbystří a otočí se na zavolání jménem.

To, že dítě rozumí, se projeví jeho reakcí: „Udělej paci, paci, ukaž, jak jsi veliký,“… Později také, když maminka řekne: „najdi pejska“, je dítě schopné ukázat pejska apod.

První slůvka

Období 1. roku je také obdobím, kdy dítě začíná používat první slova. Slovem dítě nejen označuje, ale vyjadřuje celou větu, myšlenku. Máma znamená nejen máma, ale i maminko, neodcházej, jsem rád, že jsi tu se mnou.

Mezi prvními slovy se objevují označení členů rodiny a věcí, které dítě zaujaly, nebo slova, která jej zaujala svou melodií případně způsobem vyslovení, a tak jsou to někdy i slova, která bychom nečekali.

Z hlediska výslovnosti jsou to většinou slova obsahující hlásky, které se dětem dobře vyslovují „b, p, m, n, h, d, t“ a samohlásky „a, e, i, o, u“. Mezi prvními slovy tedy zaznívá táta, máma, pápá, papu, hama, apod.

Může se stát, že dítě již první narozeniny oslavilo, a přesto nemluví. Není třeba se znepokojovat, pokud dítě evidentně rozumí, reaguje na vyslovené a k tomu se objevuje alespoň napodobivé žvatlání, tedy zvuky, slabiky, nebo napodobování melodie slov.

7 tipů, jak podpořit první slova

1. Buďte na stejné úrovni

Zvednout dítě k sobě, nebo si sednout k němu, umožnit mu sledovat obličej druhého – ústa a oči.

2. Sledujte, co dítě dělá a jak se chová

Nevěnovat pozornost jiné práci.

3. Dejte najevo, že vás zajímá a nasloucháte mu

Říkat si, v duchu pojmenovávat, co se děje, opakovat zvuk, slovo, kterému nerozumíte.

4. Nechte dítěti prostor reagovat.

Po vaší komunikační aktivitě chvíli mlčte a sledujte dítě. Když už chcete začít znovu mluvit, napočítejte do 5–10 a teprve potom povídejte dál. Většinou zareaguje dítě v době, kdy už to nečekáte. Jsme na něj totiž moc rychlí.

5. Mluvte v jednoduchých, krátkých větách

Používejte „základní“ slovní zásobu.

6. Využívejte melodii a dynamiku hlasu

Mluvte přiměřeným, spíše pomalejším tempem.

7. Rozvíjejte dialog

Reagujte na komunikační aktivitu dítěte. Zopakujte zvuk, melodii, slovo a pokračujte dál.

Ještě nemluví? Neznepokojujte se, hledejte příčinu

Psychický vývoj i vývoj komunikace je závislý na vnějších a vnitřních podmínkách. Konkrétně na vlivu prostředí (v útlém věku zejména rodinného), výchovy, množství a kvalitě podnětů, vzorů a na vrozených dispozicích dítěte.

I v komunikaci platí: všeho s mírou! Pokud totiž rodiče mluví mnoho, dítě nemá prostor pro svoji vlastní komunikaci. Pokud naopak mluví rodiče málo, dítě nemá vzor a nemá potřebu komunikovat.

Co se týče kvality podnětů, mohli bychom dlouho diskutovat o vlivu televize a ostatních médií. Nicméně vždy je kvalitnějším podnětem komunikace přímá, tedy osobní.

Nejčastější příčiny opožděného vývoje řeči může být:

nevhodné prostředí - podnětů se dítěti nedostává, nebo je jich příliš.
citové strádání - nedostatek citových vazeb. Aby vznikly, je třeba věnovat dítěti čas, dávat mu najevo zájem, blízkost, lásku.
nezralá centrální nervová soustava - ta se může vyskytovat například u nedonošených dětí.
dědičnost - je možné, že všichni muži v rodině začali mluvit později.
nadužívání médií – rádio, televize, počítače. Dochází k přesycenosti prostředí zvuky, které dítě neumí identifikovat, protože nejsou komplexní. Dítě nevidí mluvidla a nedokáže přesně vnímat rychlý proud slov. Naprosto nevhodné je tak využívání médií během celého dne jako zvukové kulisy.

Závažnější překážky v rozvoji řeči:

přirostlá podjazyková uzdička (pokud dítě špatně saje, neumí vypláznout jazyk, je třeba ji upravit již v porodnici),
skrytý rozštěp patra (pokud se vám cokoli nezdá, kontaktujte pediatra, ORL či foniatrii),
postižené hlasivky .

Na správný vývoj řeči mají vliv také poruchy funkce sluchu (nedoslýchavost až hluchota), zraku, autismus nebo poruchy intelektu.

Příklad ze života aneb na detailech záleží

SITUACE 1

Šárka běžela za maminkou do kuchyně a volala: „áko, áko...“ Maminka se otočila od kuchyňské linky, u které krájela cibuli a zamračila se: „Co chceš?“ Šárka dál s úsměvem vykřikovala: „áko, áko...“ Maminka se zamračila víc, otočila se zpátky ke své cibuli a zamumlala si: „já ti nerozumím“. Šárka začala křičet zlostně: „áko, áko...“ Matka se otočila a naštvaně na ni zavolala: „Říkám, že ti nerozumím. Nevím, co chceš, běž si hrát a nech mě dodělat večeři.“ „Áko, áko…,“ začala křičet Šárka. Dupala nohama a vztekle volala pořád dokola.

SITUACE 2

Šárka běžela za maminkou do kuchyně a volala: „áko, áko...“ Maminka se otočila od kuchyňské linky, u které krájela cibuli, dřepla si k Šárce na bobek a posadila si ji k sobě na koleno: „Co chceš?“ Šárka dál s úsměvem vykřikovala „áko, áko...“ Maminka se na ni zadívala a potichu zamyšleně opakovala: „áko“. Co to může být? Co bys chtěla? Je to tady? Děvče odpovědělo: „Ne, áko“. Maminka se usmála a znovu si opakovala: „Áko… chceš áko, ale ono tu není, mám ho já?“

„Jo, máma, áko, hama,“ usmála se Šárka. „Aha, áko je hama,“ dodala maminka. „Áko se jí viď?“ řekla a podívala se na Šárku, kterou stále držela na koleni. „Ukážeš mi, kde je áko?“ zeptala se maminka. Šárka vstala, vzala maminku za ruku a odvedla ji k lednici. „Áko hama,“ řekla malá a ukázala směrem k lednici. „Aha, máme na lednici, to bude áko jablko, je to tak?“ Malá Šárka se usmála: „hama jáko“.

Během Situace 2 komunikace stále probíhala a rozvíjela se. V situaci první tomu tak nebylo. Rozdílné vyústění situací přitom vychází z detailů příběhu.